Bůh jako relativní termín

ˇ

Když jsem byl o víkendu v kině na novém King Kongovi, zaujala mě tam jedna myšlenka. Obří lidoop byl králem celého ostrova a dohlížel na to, aby nedošlo k vychýlení tamní rovnováhy. 

Samozřejmě jako i v jiných verzích tohoto filmu žila na ostrově komunita domorodců, kteří Konga považovali za Boha. On je ochraňoval před ďábly z nitra země (ohavnými ještěry) a zároveň v noch vzbuzoval posvátný a oprávněný strach. 

Myslím, že moderní náboženství 21.století se musí vyrovnat s tím, že Bůh je relativní termín, který o bytosti mnohem mocnější používá bytost mnohem slabší, bezbranější a vlastně i neschopnější. 

Bůh je vždy osoba nebo osobnost, která splňuje určité kvality a může tudíž oprávněně být nazvána vyšší bytostí. 

Vždy jsem byl přesvědčen, že psi vnímají svého páníčka jako Boha. On se o ně stará, on o ně pečuje, on je vychovává a někdy i trestá. A zcela logicky - spása psí duše se bude odehrávat přesně v prostoru mezi ním samotným a lidským pánem. 

Podobně i my máme vyšší bytost, kterou je náš Stvořitel. Je mnohem mocnější a v mnohých ohledech nekonečně přesahující obyčejné lidské bytosti. Jeho vůlí je uskutečnit náš věčný život a spásu. 

A pokud přemýšlíte dál, pak je vám jasné, že ten, koho nazýváme Bohem, považuje za Svého osobního Boha bytost mnohem vyšši a vznešenější než je on sám. 

Jsem vděčný, že právě Kristova komunita je odhodlána klást si těžké otázky. Že vnímá Boha jako něco, co je hodno věčného studia a zkoumání. Právě Kristova komunita chápe, že Boha a jeho definici nelze uzavřít do trezoru. Bůh není něco, co bysme mohli věčně definovat a nechat stále stejné. 

Věřil by dnes Marx v Boha?

Marx byl známý svým odporem k náboženství. Zdá se tudíž absurdní přemýšlet o jeho víře.

Možná to tak jednoduché ale není. Stačí si přečíst Marxovu základní argumentaci. Stejně jako u Engelse, Nietzscheho, Feuerbacha, Freuda a dalších filosofů byla i Marxova polemika s náboženstvím založena na jednoduchém faktu:

Tehdejší náboženství se nezajímala o hmotný svět a náš vezdejší blahobyt. Namísto toho lidem kladla naději pouze a jen do nějakého budoucího - duchovního - neviditelného světa, kde se prý budeme mít dobře. Taková víra se Marxovi zdála logicky nesmyslná a bojoval proti ní.

Čím déle však poznávám Kristovu komunitu, uvědomuju si, že náboženství mohou fungovat i jinak. Tak jak to chápe právě tato věřící společnost - je uskutečňování Božího království úkolem zde na zemi. Bůh pro nás nestvořil tuto planetu, aby hned byla zničena apokalyptickou bitvou a lidské dějiny skončily. Naopak.

Bůh nám dal potenciál, abychom sebe i druhé rozvíjeli - tak dlouho, jak jen budeme schopni a ochotni ochraňovat zásady života. Nespoutané ničení přírody, války a nenávist mezi lidmi nám samozřejmě v dlouhém trvání nepomůžou.

Když nad tím poslední dobou přemýšlím, nacházím v životě novou radost a naději ze světa a lidského života. Nejsme tu jen na "útrpnou zkoušku" ani jako trest. Je jen na nás, jak dlouho zde zvládneme žít. Bůh nepotřebuje tuto planetu, aby roztřídil černé a bílé, dobré a špatné. 

Vždycky jsem si myslel, že svět bez válek a chudoby není možný. Že jejich existenci jednoduše musím přijmout. Teď si spíš uvědomuju, že vyřešení těchto problémů je prvním úkolem pro lidstvo. A až se vyřeší, určitě tu ještě nezavládne ráj. Objeví se jiné problémy. Možná větší. A lidstvo bude zase před zkouškou, zda je bude řešit zodpovědně nebo ne.

Taková víra má skutečně smysl - víra, která nezavrhuje zdejší život, ale dbá o něj.

Náboženství, které nezavrhuje tento svět kvůli jinému.

Společenství, které nežije jen pro "odměnu po smrti".

Co si o tom myslíte vy? Vstoupil by Marx v dnešní době do takového věřícího společenství?

Snažil by se chudobu vyřešit skrze něj, nebo by vždy sáhl  k násilné revoluci?

Napište mi svůj názor do komentů:)

Jakub Sobek